Společnost: Jak moc hořký je Václav Klaus?

Klaus. A přednáška. Událost, která se dá přirovnat k poslednímu dílu oblíbeného televizního seriálu. Chci to vidět a přitom to nechci vidět. A nakonec na to jdu, a pak trpím, že jsem šel. Profesor Klaus přijel k nám na Fakultu managementu Vysoké školy ekonomické povídat o tom, jak jsme prý využili pětadvacet let od pádu komunismu. Ačkoliv jsem nikdy netrpěl zvlášť silnou klausovskou antipatií, přednáška profesora Klause na téma posledních pětadvaceti let v České republice měla pointu vyzrazenou dopředu. Co udělal Klaus, to se povedlo, a teď s těmi Babišovci a dalšími apolitiky přicházejí krušné časy. Ergo kladívko, co jsem čekal, to jsem dostal. Přesto byla Klausova přednáška v mnoha ohledech překvapivá, emotivní a svým způsobem příšerně nepříjemná.

Klaus není tatíček Klaus. Možná je to v soukromí citlivý a empatický chlap, každopádně v půl páté do auly mé alma mater přišel na svůj věk dobře vypadající, slušivě ostříhaný povýšený politik. Postěžoval si, že je mezi ním a studenty příliš velký rozestup a že by si radši sednul k nám jako rovný s rovným. A já tomu nevěřil. Nemůžu ani za mák říct, jak to ve skutečnosti je, může však zodpovědně popsat, jak to na mě celé působilo. Klaus odvyprávěl zhruba čtyřicetiminutový popis transformace ekonomiky a politiky po devětaosmdesátém. Asi to mělo být vyprávění s konceptem, ale na můj vkus se tam až příliš používalo "zaprvé" a už se nenavazovalo "zadruhým", a jedenáct věcí bylo označeno za "falešné" a k mému smutku nepadla ani jedna "falešná slovíčka". Aula se nebavila. Jasně, téma bylo vážné a řachanda k němu zrovna nepasuje. Přesto by jeden dal půlku ledviny za drobná pomrknutí, špetku nadhledu, za něco málo na odlehčenou. Ne. Pan profesor se jen několikrát "velmi rozzlobil", kupříkladu i tím, že nebyla na místě připravena tabule a on nemohl namalovat křivku, kterou poprvé použil v březnu roku 1990 při rozhovoru s Marcelou Augustovou v České televizi. Doneste mu jí sakra někdo, viselo ve vzduchu. Donesli. Díky Bohu.

Přistihl jsem se, že jsem pozorným posluchačem Klausova vyprávění. A vlastně ani ne proto, abych cíleně hledal různé lapsy, ale protože mě jeho názor na danou problematiku DOOPRAVDY zajímal. Byl jsem překvapen, jak moc onen výklad od (jak už jsem řekl) dobře vypadajícího důchodce působil zmatečně. Byl zahlcen různými nepodstatnými detaily o lidech a událostech, které se mi jevily úplně nepodstatně, a naopak protknut obecnostmi o věcech zásadních. Proto, když Klaus domluvil a z přednášky se postupně přešlo k formátu besedy, neodnesl jsem si z jeho slov vůbec nic. Teď datluji a mám úplně bílo. Pamatuju si, jak nás zpražil, protože nevíme, jak moc poroste džídýpý. Pamatuju si, že často, rád a zbytečně používal podobné anglické výrazy a promptně je překládal do češtiny. Pamatuju si, že měl na tak formálního člověka docela blbě uvázaný windsor. A to je tak všechno. Rozhodně se jednalo o nevýhru. Jeho. Mojí. Nás všech.

Besedování se obešlo bez čtyř témat, na které jsem se zatraceně těšil. Nekrádež pera v Chile, amnestování zločinců, Zemanovy vulgarismy a vítězství Ladislava Jakla ve dvoudenní soutěži v kroužení copem (bez toho by to totiž nešlo!). Kdokoliv měl v publiku předem koule se zeptat na některou z těchto bulvarit, uzmul mu kuráž Klaus odpovědí na první otázku. Sám pan děkan Jiroušek se ho totiž v dobrém rozmaru pozeptal na korupci v Čechách. A Klaus ho usadil takovým způsobem, že jsem se radši dnes ráno podíval na stránky školy, jestli nedošlo k náhlé abdikaci. Přední řady se musely jít rovnou dojít osušit a zadním bylo trapně ještě hodinu po tom. Klaus se ostatně i vyjádřil v tom smyslu, že jeho vnučka z gymnázia v Troje je intelektovým kvocientem o několik oktáv výš. A já už jen po zbytek večera čekal, na jaké místo v sálu odevzdá děkan svoji profesuru.

Zbytek otázek už bylo v kontrastu s onou první mnohem méně kontroverzních, přesto si Klaus odpovídal na co chtěl a snad jedinými věcnými názory byly ty o problematice kampeliček a nezrušení komunistů. Na otázku ing. Nováka, jestli by mu Klaus nesdělil, jak vidí Českou republiku v budoucnu, bylo odpovědí další opovržení. Skoro až srandovní, dalo by se říct. To já vám nepovím, nemám křišťálovou kouli a se Zemanem jsem se poprvé v životě potkal v roce šedesát osm na nějakém souboji mladých šprtů. Klaus se několikrát snažil udělat ze Zemana legraci a nedařilo se mu to. Jediný smích a potlesk v sále si vysloužil, když jej poprvé označil za prognostika a moji spolužáci si zřejmě mysleli, že jde o nějaký šprým a nikoliv o teoretickou disciplínu. A ač je současného prezidenta všude plno, a nejen já bych si od něj zasluhoval oddych, několikrát jsem se přistihl, že mi Zeman v sále chybí. Aby to Klausovi vracel a aby byla v sále trochu zábava. Takhle mi celé vystoupení připomínalo Simona bez Garfunkela. O Garfunkelovi se mluvilo, vzpomínalo se na něj a humorně se na něj naráželo. Ale prostě tam chyběl, protože Simon ten "Bridge Over Troubled Water" sám prostě nevyzpívá.

Do naší školy zkrátka přijel bývalý prezident a jedna z největších politických figur Česka. A já si večer domů odnášel negativní dojmy. Bylo to totiž přesně takové jako v televizi, a zřejmě jsem byl naiva, když jsem doufal v opak. Klaus je něco víc než my. Prostě je. O tom se snad po jeho nesporných historických činech nemusíme přít. Aby byl však nejen velkým, nýbrž Velkým, nemělo by to být na něm tak moc znát. Po hodině a půl si totiž člověk odnesl pocit, jako kdyby ho povýšený starý profesor právě koupal ve svém kabinetu za neznalosti makroekonomie. A on přitom vykoupal i s chocholem jen našeho pana děkana. A asi jo. Asi jsem mohl těch předchozích tisíc slov shrnout do jednoho skromného tweetu. Klausovu politiku možná. Klause už ale ne. Takovou elegii jsem si mohl v úterní podvečer přeci jenom odpustit.