Sedmdesátiletý režisér George Miller je zvláštní úkaz. Svůj poslední akční film totiž natočil na rok přesně před třiceti lety. Jmenoval se Šílený Max a Dóm Hromu a hrála v něm Tina Turner v drátěné košili. A když už se zdálo, že své choutky po vizionářské akci definitivně vyměnil za animáky o stepujících tučňácích a mluvících bachyních, přišel a ukázal to světu. Co? Jak natočit dvouhodinový akční film, který svoji konkurenci převyšuje o hlavu.
Starou trilogii Šílený Max s Melem Gibsonem jsem kdysi dávno viděl a to je tak všechno. Šílený Max: Zběsilá cesta není její pokračováním, remakem ani čímkoliv jiným. Je spíše startem nového projektu. Projektu, který představuje bývalého policajta Maxe (Tom Hardy), kterak se plahočí postapokalyptickým světem. Shodou jistých náhod potkává Furiosu (Charlize Theronová), kterak v obrněném trucku uhání s pěticí modelek kamsi do neznáma. A protože po obou z nich jde snad polovina království nekompromisních ohavů, spojí se dohromady a svorně se jim postaví.
Takhle zkráceně zní děj Zběsilé cesty snad až příliš triviálně. Ve filmu jsou motivace, ať už Furiosy, nebo odporného „nadsmrťáka Joa“, vysvětleny o poznání detailněji. Přesto se Miller sympaticky nepitvá v tom, co se stalo se samotným světem, proč má Joe armádu pomalovaných holohlavců a co je potřeba udělat pro spásu všehomíra. Šílený Max: Zběsilá cesta totiž zbytečně nežvaní. Není druhou Knihou přežití, nevede dlouhé řeči a nesnaží se nám nic namlouvat. Delší dialogy byste prostě spočítali na prstech Furiosiny ruky. A přesto ze Šíleného Maxe nelze mít dojem velkého, drahého akčního výplachu. Ve svém sporém scénáři má totiž kouzlo jako už dlouho žádný film ne. Chcete prostě o celém tom světě znát víc. A o to cennější jsou veškeré ty drobky, které Miller za dvouhodinovou stopáž pohodí na zem.
Měsíce před premiérou nás Šílený Max: Zběsilá cesta oslňoval božskými trailery. Obavy byly zřetelné. Co když někdo sebral těch pár pěkných akčních scén a nastříhal z nich čistočistou lež. Tahle domněnka je naštěstí velký omyl. Vytvořit trailer z materiálu Zběsilé cesty se naopak zdá být zřejmě nejjednodušším řemeslem za poslední dobu. Celý film totiž vypadá jako jeden velký úchvatný trailer. Dobrou polovinu ze sto dvaceti minut tvoří akční scény. Jasně, jde z podstatné části o velký trikový maraton, přesto z nich pocítíte vůni starého řemesla, neuvěřitelný drajv i adrenalin. To celé plné podivných aut, kulometů, šlahounů ohně, všeho, na co si vzpomenete. A také obří porce šílenosti, které je tu vážně nášup, aniž by působila účelově.
Víte co? Vlastně to celé nechápu. Film, ve kterém se nemluví, a přesto má fajn děj. Který je naschvál přepálený, a přesto mě jeho elementy zajímají. A především akční báchorka od sedmdesátiletého režiséra v podstatě bez praxe, co stála sto padesát milionů dolarů a je oficiálně přístupná jen dospělým. V době, kdy se filmová studia předcházejí ve svém rutinérství a sázkách na jistotu, si kdosi dovolí TAKTO NEJISTÝ projekt. A v čemže spočívá ono „erko“, tedy symbol filmu určeného jen dospělým? Explicitní nahota a potoky krve? Vlastně ani ne. Spíše všudypřítomná deprese, umně podaná navzdory barvičkami hýřícímu vizuálu. I z toho důvodu není Šílený Max: Zběsilá cesta filmem, u kterého se zadávíte praženou kukuřicí. To vůbec. Je filmem, který chcete vidět v kině. Jednou. Dvakrát. Třikrát.
A co Hardy? A co Theronová? A co ostatní herci? Jsou fajn. Přesto mi byly jejich postavy v zásadě volné. Miller nemá potřebu dělat z Maxe nahláškovaného pohodáře ironmanovských rozměrů. A zřejmě i pro jeho introverzi a obyčejnost ho mám po zhlédnutí vlastně docela rád. Žádný otravný Downey. Spíš maso v otrhaném kabátě.
Šílený Max: Zběsilá cesta je malé filmové zjevení. Nejzuřivější blockbuster za posledních možná patnáct let. Snažil jsem se, snažil, aby mi v posledních minutách už nepřišel trošičku moc dlouhý. Proklínám se. Prostě jsem toužil po stoprocentním zážitku. Je prostě škoda, že Miller se svými pohůnky trochu více netlačili na nůžky. Jinak nemám co vytknout. V hromadách každoročního nablýskaného balastu zapadne každé léto hromada solidních velkofilmů. Zběsilá cesta ale rozhodně nezapadne. Takhle se totiž kutí generační film. A já? Já se jdu někam modlit za jeho pokračování.
Žádné komentáře:
Okomentovat