Vnímat Krásu

Nejhorší počítačové hry roku 2011

2011-12-13T17:08:00.000+01:00

Vždy mě baví sledovat, jaká kritéria se hodnotí na Zlatých malinách, oceněních za nejhorší filmové počiny roku. Přijde mi vcelku vtipné a trefné, že jejich odborná akademie kašle na zapadlé filmy točené na koleni na hranicích Uzbekistánu a Turkmenistánu, ale pěkně se strefují do áčkových snímků s masivními PR a zkušenými vývojářskými týmy, z nichž se vyklubou sračky největší jakosti. A možná i proto, že jsem měl tu čest, ať už s účely redaktorskými či čistě soukromými, hrát letos mnoho her, které navzdory původním záměrům příliš nedopadly, rozhodl jsem si vylepšit adventní náladu kopáním a vyzdvihnutím právě těchto kousků. Do mého žebříčku Největších průserů jsem tak s pomocí složitých rovnic uspořádal pětici her různých žánrů, vydaných v roce 2011, jež si dle mého své umístění v něm plně zaslouží. Jistě vás napadne i arzenál dalších her, které byste v TOP 5 viděli třeba raději, avšak počítejte s naprostou subjektivitou hodnocení, záměrem vybrat jen známé hry a taktéž s faktem, že jsem zkrátka nemohl (a mnohdy ani nechtěl) stihnout zahrát si úplně vše.

Pod ústřední kategorii jsem přidal i vítěze dílčích cen a na rozdíl od loňska jsem se vyhnul oblíbenému věšteckému ocenění "Pravděpodobný vítěz následujícího ročníku". Před rokem tuto sekci na plné čáře vyhrál Deus Ex: Human Revolution a já si nepotřebuji každoročně nabíjet hubu, zvláště, když venku ještě ani pořádně nemrzne.

Největší průsery roku 2011:
5. místo: A Game of Thrones: Genesis

Her podle knižních fantasy ság jsme si letos užili do sytosti. Zaklínač 2: Vrahové králů jsem hrál zhruba deset minut, protože mi bylo líto hrát takovou hru jen ve vzácných chvilkách volna a nevěnovat se jí později „naplno“ – přesto jsem rozpoznal, jak skvělé RPG to musí být a s jakou grácií strčí do kapsy konkurenty od Tolkiena a Martina. Nemůžou za to rozhodně předlohy, nýbrž neum herních přepisovatelů. Stále ještě žhavé Pán prstenů: War in the North jsem nehrál, ale dle referencí přátel se jedná o něco krapet horšího, než se původně inzerovalo. Dštít síru tak můžu na Hru o trůny, značku, která se jistě objeví v mnoha žebříčcích nejlepších televizních seriálů roku. Herní adaptace s podtitulem Zrození slibovala originální přepis deskové hry v příběhu odehrávající se dlouhá léta před dějem první série seriálu HBO. Bohužel nevyužila a totálně zabila to nejšťavnatější, co značka nabízí – propletené pletichy, špehování a diplomacii a teprve poté nějaký ten „střet králů“. Cyanide Studios to bohužel uchopili úplně obráceně.

Měla to být velká diplomatická i válečná strategie vezoucí se na populární vlně, leč do Západozemí dorazila jen nuda.

Největší průser: Bylo to strašně… pomalé. Hře chybí jakýkoliv tah na branku, nějaké pěkné uživatelské rozhraní, kde by si člověk nepřipadal jako král tancující na cimbuří. A taky ta pachuť, že s trochou vylepšování by to vlastně příjemná real-time strategie.

4. místo: Duke Nukem: Forever

Ocenění za tu dlouhou trasu směřující až k vydání prapodivného patvaru, který si našel mnoho příznivců stejně jako odpůrců. Gearbox si patrně mysleli, jak lišácky a od lesa se zhostí značky, když jí vydají jako starou hru na moderní technologii. Tuším, že to byl Brian Martel, kdo potom kvákal, že recenzenti hrubě nepochopili záměry firmy, čili přenést atmosféru původně zamýšlené hry od 3D Realms, zahrnout hráče nostalgií a dokázat jim, že old-schoolové střílečky mají co říct i dnes. A to je citát hodný Zdeňka Trošky a jiných podobných obhajovatelů svých příšerných kulturních výplodů. Každá značka a tím i hra musí podléhat evoluci, trendům a vkusu cílových skupin. Když Croteam napálil své staré příběhy Serious Sam do vysokého rozlišení a pestré grafiky, bylo to příjemné setkání, co si na nic nehrálo. Gearbox udělal v podstatě to samé a ještě začal na hráče dělat ramena a dlouhý nos. A mě nebavilo se dívat ani na ty sexy dvojčata. A ty přitom vypadaly jako tutovka.

Cool hlášky hrdinů byly kdysi první vlaštovkou v interakci hráče a hrdiny. Dnes už to jsou ale jiné způsoby, Gearbox!

Největší průser: Přijde mi vtipné ohánět se old-school hratelností na současné technologii, když přitom ona technologie vypadá tak, jak vypadá. Fyzikální engine o výkonnosti vyžínače chlupů z nosu zazdil jakoukoliv snahu a odkaz kdysi slavné herní série.

3. místo: Fable 3

Jednička byla vlastně docela příjemné RPG, u kterého se člověk nemusel stydět, že ho hraje. No fakt, pěkná grafika, příběh na pomezí mezi pohádkou pro blby a dospělou rubačkou a lineární svět, který působil jako netradiční osvěžení. Jenomže to co v případě prvního dílu působilo jako zajímavá zpestření, teď myslím tu odlišnost mezi dětským a dospělým světem, je ve Fable 3 tou nejotravnější částí celé hry. Na pohádku je tu moc hampejzů a sexu, na hru pro starší hráče moc infantility, krkání a hraní na loutnu. Molyneux sliboval depresi industriálního světa a unikátní dvojí hratelnost, kdy se nejprve dostanete k moci a teprve potom rozhodujete. Výsledkem je krátké a nablýskané nic, které neplní funkci dobrého RPG, adventury a už vůbec ne budovatelské strategie.

Za piánem spí seladon z pohádek Andersena a chlápek v masce se jde do vedlejšího pokoje zúčastnit hromadného sexu.

Největší průser: Celkové zaměření hry a rozpolcenost mezi dospělými a dětmi. Hra je přístupná od šestnácti let a přesto se v ní tancuje jak na besídce ve školce a veškeré zajímavé questy jsou těžké jako hry s Bořkem Stavitelem. A nad tím vším se ční Plenitel, který zabíjí a nechává vyhladovět přístavní obyvatele a hraje ve svém paláci zvrhlé hry na život a na smrt. Petere, už ti víc nevěřím.

2. místo: Brink

Autoři modifikací ve mně vždy vzbuzují respekt, protože se ve hrách vyznají, mají nahráno hromady hodin a záleží jim na tom, aby si komunita náležitě pochutnala. A i proto byl Brink dle slibů vývojářů v podstatě revoluční střílečkou, která měla konečně propojit zábavnost a obtížnost multiplayerového hraní s nosnou kampaní pro jednoho hráče. Inu, skutek utek. Problémem nebylo ani tak těžkopádné ovládání, naopak systém SMART, leč slibovaný parkour nepřipomínal ani vzdáleně, zajišťoval vcelku svižný pohyb. Jenomže autorům se podařilo vytvořit naprosto NEZAJÍMAVÝ nákyp o osmi misích, které si střídavě zahrajete za zlé i hodné a to se pak ten rozdíl mezi boty a živými hráči už nezdá tak lákavý jako na papírech. Celkovému průšvihu vychází vstříc mapy, kterých nejenže je jen pár, ale jsou vesměs totální nuda a bojuje se v nich samozřejmě v těch nejméně zajímavých oblastech. A bez dobrých map se online střílečka udržuje při životě stěží.

Mít odlišnou figurku než zbytek hráčů je v Brink vcelku reálná věc. Hrají ho totiž dohromady asi čtyři lidi.

Největší průser: V recenzích Brink získával vesměs alibistické sedmičky, já ve SCORE napálil nižší známku s tím, že se za pár týdnů uvidí, jak celý tento pokus dopadne. Od té doby byl Brink asi patnáctkrát zlevněný na Steamu na pět eur a přesto jej vůbec nikdo nehraje. Průserem je tedy celá tahle taškařice.

1. místo: Dragon Age 2

První Dragon Age jsem před známými i na redakčních poradách vychvaloval až k zbláznění a dokonce jsem jej i loni koupil bratrům mé přítelkyně Veroniky coby vánoční dárek. To, že chystají Bioware nějakou zradu epických rozměrů, jsem tušil už z podivně kreslených artworků a zkrátka diametrálně odlišného stylu, který z přehnaně krvavé, leč stále malebné a poněkud pohádkové jedničky, tíhnul po světě plném prachu, písku a popele. Pravděpodobně bych nechal svůj tep pospíchat v běžném tempu, kdyby se jednalo jen o odbočku s unikátním jménem, ať by byly důvody jejího vzniku jakékoliv. Coby nevinný mix hrdinského RPG a například Devil May Cry bych tu podivnou rubačku, ve které sice byl příběh, leč mi přišlo, že v ní žádný nebyl, asi nějak přežil. Jenomže jako pokračování RPG komety, navíc od tvůrců, kteří si na dlouhé rozhovory a ovlivňování herního světa vystavěli téměř monopol, mě nutí na hru znovu upozornit. Zvláště i proto, že jsem na ní četl až příliš mnoho osmičkových recenzí, které si tento patvar zkrátka nezaslouží.

Dragon Age 2 má sic draka v názvu i v logu, ale na rok 2011 se bude vzpomínat kvůli krapet jiným drakům.

Největší průser: Hnusné město a v něm ještě hnusnější podzemí a to jediné, co zbylo z božské, a dospělé jedničky jsou gigantická prsa žen. Ty však strčila do kapsy jediná sekunda odhalené Triss Ranuncul ve druhém Zaklínači.

Nejhorší hra, kterou hráli všichni:
Dragon Age 2
Duke Nukem: Forever
Homefront

Nejhorší hra, kterou nikdo nehrál:
A Game of Thrones: Genesis
Brink
Painkiller: Redemption

Nejhnusnější vizuál:
Dexter: The Game
Duke Nukem Forever
Stronghold 3

Nejhloupější hratelnost:
Chernobyl: Terrorist Attack
Fable III
Harry Potter a Relikvie smrti 2

Nejnebezpečnější výmaz pro děti:
Medvídek Pú
Na vlásku
Tintinova dobrodružství

Nejblběji spíchnutá licence:
A Game of Thrones: Genesis
Harry Potter a Relikvie smrti 2
Lord of the Rings: War in the North

Nejzbytečnější herní prvek:
Modelování postavy do posledních detailů v Brink
Nový systém kopání penalty v Pro Evolution Soccer 2012

Strom dovedností v Arcania: Fall of Setariff

Největší vývojářské pako:
Brandon McNamara (L.A. Noire)
John Carmack (Rage)
Tým Telltale Games (Jurassic Park: The Game)

Cena Pavla Novotného za nejošklivější herní postavu:

Adam Jensen (Deus Ex: Human Revolution)

Bezejmenný hoch (Limbo)

Geralt (Zaklínač 2: Vrahové králů)

Druhá cena Pavla Novotného za nejotravnější herní postavu:
Duke Nukem (Duke Nukem Forever)
Liz Allaire (The Next Big Thing)
Vladimir Makarov (Call of Duty: Modern Warfare 3)

Speciální cena Davida Carradinea za nejtrapnější smrt:
Vladimir Makarov (Call of Duty: Modern Warfare 3)

Dobojováno jest - z logického součtu a přiřknutí bodů za dílčí kategorie, ovládl má ocenění trojlístek Dragon Age 2, Brink a Duke Nukem: Forever. Jednoho herního plyšáka si odnesl i Zaklínač 2 z čistě prostého důvodu, aby mu nebylo líto, že žádnou cenu nikdy nevyhraje. Snažil jsem se nakonec držet v cenách při zemi a i díky tomu se Modern Warfare 3 dočkalo pouze jediné ceny, byť té nejblýskavější a z nejlepší soškou. Původní kategorii "Nejlepší hry, která mě nejvíc srala" jsem totiž nakonec v rámci objektivity vyřadil a ubral tak Infinity Ward jedno blyštivé ocenění. A ač jsem na začátku tvrdil, že se podobných výroků zdržím, příští rok se v důležité top pětce objeví určitě někdo z trojlístku Diablo III, Syndicate a Mass Effect 3.

Mějte se krásně a bohatého Ježíška!

Regulérní herní BÉČKO!

2011-09-12T13:00:00.000+02:00

Vždycky mě dosti štvalo, když jsem se v recenzi nějaké herní děsivosti, nejlépe od City Interactive či jiných podobných neumětelů, dočetl, že hra je typické herní béčko, které si nezaslouží více než třicet procent. Této ekvivalence jsem se snažil během své redaktorské dráhy pokaždé vyhýbat a nenazývat tedy špatné hry béčkem nebo snad céčkem, ale rovnou je počastovat nějakým sprostým slovem. Z filmové hantýrky přece víme, že pojem "skvělé béčko" není protimluv a vcelku hojně se používá u filmů Tarantina, Rodrigueze a jim podobných filmařů, kteří naschvál točí snímky, ve kterých je všeho hodně a užije si je jen jistá sorta diváků. Už proto se mi příčí větný obrat, že Chernobyl: Terrorist Attack, příšerně špatná věc, snažící se parazitovat na jednom smutném výročí, je béčko jako hrom. Nikoliv, je to prostě sračka.

Během hraní fenoménu Human Revolution mi neplánovaně dorazil balíček z herního obchodu a v něm Call of Juarez: The Cartel, hra, kterou jsem si předobjednal snad ihned po jejím oznámení. Předchozí kovbojky se mi velmi líbily a na změnu prostředí i období jsem byl upřímně zvědavý. Po nevybíravých recenzích konzolové verze hry bych si však hru za plnou cenu nekoupil a proto jsem byl kvůli utraceným osmi stovkám docela mrzutý. Jenomže! Techland vzal třetí díl jejich ságy o pokladu z Juarez za ten správný cíp a nabídnul mi tak zběsilou střílečku, že jsem se těmi třemi dny hraní skvěle "probavil" a na závěrečnou animaci spokojeně usmíval. Jedná se totiž o první střílečku, kterou bych neváhal označit za skvělé béčko a doporučit jim stejně naladěným kamarádům.

Nechci vás zahlcovat metrem slov, od nich tu jsou ostatně herní recenze, jen chci pochválit polské vývojáře za nejmilejší překvapení této sezóny a zamávat Epic Games a jejich Bulletstorm, že ve skvělém béčku nemusí být propracovaný systém "cool" achievementů nebo napichování lidí na kaktusy. The Cartel si vystačí se třemi hlavní postavami, které nabrali kilogramy různých klišé, příběhem o drogách, práskačích a mafii, jenž jako kdyby vypadl z nějakého filmu se Seagalem. Jenomže hrát je diametrálně odlišený pocit, než se jen dívat a kupa nepřátel, skvělá grafika a vynikající anglický dabing dokreslují atmosféru, sice obyčejnou, avšak písečnou, prosluněnou a páchnoucí po koce.

Hromada zbraní, mezi nimiž není jen jeden typ pistole, ale rovnou osm, drsní mexikáni a odhalená prsa šlapek nejrůznějších úrovní... To je ten správný recept na oddechovou akci, kterou předchozí díly s kovboji nedokázali nabídnout, leč byly fakticky tak o patnáct procent lepšími hrami. Rozhodně to zkuste a nedbejte na drsné oči recenzentů. Já sám si zahraji podruhé, tentokrát za jinou postavu, a těším se na síťovou hru. Po příspěvku, kde jsem Techland hanil za hru o zombiích a o prý špatném The Cartel jsem slyšel jen v médiích, převlékám svůj kabát a vyčkávám mlsně zítřejší Dead Island zásilku.

PS: Prý se tomu říká láska - nebo alespoň guilty pleasure a černý kůň roku.

PS 2: Na svém Plus účtu jsem zveřejnil vytípané obrázky všech prostitutek ze hry. Naháním si návštěvnost, to víte.

Deset nejzajímavějších seriálových premiér 2/2

2011-09-10T23:03:00.000+02:00

Druhá polovina mého TOP10 Nejzajímavějších seriálových premiér ve svých dvou pětinách neodpovídá oné podmínce premiéry stanovené na tento podzim. Rovnou dva seriály z vrcholu žebříčku budou startovat v druhé fázi sezóny, což je leden/únor 2012. Jsou to ovšem jména tak pádná a zajímavá, že by byla škoda vás o ně ochudit a nezařadit je mezi ty nejočekávanější kousky. A co vy? Na jaký seriál se nejvíce těšíte? Na českou Expozituru? Na názory se těším v komentářích pod článkem.

5. LAST MAN STANDING
Stanice: ABC
Ikony seriálu: Tim Allen
Žánr: komedie
Premiéra: 11. října

Jaké to bude: Je třeba vyměnit soudek se střelným prachem za ždibec smíchu. Tim Allen se po mnoha letech vrací na obrazovky v novém sitcomu, ze kterého Kutil Tim doslova stříká do všech stran. Nebude už sice populárním moderátorem pořadu o kutilství, nýbrž fanouškem sportu, kreativním ředitelem sportovní firmy a také jediným mužem v rodině plné žen. Trocha moralizování, klasických kulis, krátké stopáže a dle ukázky i stále bezbřehého Allenova charismatu. Úspěch Last Man Standing samozřejmě spočívá v otázce, zda je hvězda tohoto komika stále natolik silná, aby utáhla typ pořadu, který má svá nejpopulárnější léta už za sebou. Vzpomeňme třeba na komika Matthew Perryho, který novou značku se svým jménem neustál. Timovi ale stále věřím – jeho Kutil Tim je i přes jistou omšelost stále aktuálním seriálem a on sám na televizní vrcholy pořád má.

4. ALCATRAZ
Stanice: FOX
Ikony seriálu: J.J. Abrams, Robert Forster, Jorge Garcia, Sam Neill
Žánr: mysteriózní/thriller
Premiéra: leden 2012

Jaké to bude: Jako kdyby někdo přihodil Ztraceni s Útěkem z vězení do šejkru a přilil pár centilitrů kvalitního alkoholu. Stanice FOX předvede příběh o vězních ze známé basy Alcatraz, ze které se v šedesátých letech téměř vypaří všichni vězni. Jaká je to ovšem umocněná podivnost, když se v současnosti začnou někteří zmizelí objevovat - zmatení a životu nebezpeční. Vnímáte dobře? Uprchlí vězňové, detektivní pátrání i přesuny v čase. To vše má pochopitelně na svědomí J.J. Abrams se svým již druhým zářezem v mé TOP10 a já jsem zatraceně zvědav, jaký bude mít tenhle koktejl chuť, protože se dá mnohem snáze zkazit, než obhájit nějakou inteligentní zápletkou. Každopádně se těším i na Sama Neilla v roli ředitele věznice nebo na takového Jorge Garciu (tlouštík Hurley ze Ztraceni), jak zvládne přeci jen o dost vážnější roli policejního poradce. UPDATE: Premiéra Alcatrazu byla v průběhu léta posunuta z obvyklého září na méně obvyklý leden 2012.

3. LUCK
Stanice: HBO
Ikony seriálu: Dustin Hoffman, Michael Mann, Nick Nolte
Žánr: drama
Premiéra: leden 2012

Jaké to bude: Super, jaké asi. Stačí si přečíst, že tvůrcem tohoto seriálu je stanice HBO, která se až na velmi rozbředlý The Pacific v posledních pěti letech nemýlila ani jednou. Po gangsterech a králech se tentokrát dostávají do popředí vcelku obyčejní lidé (Paroubek by měl radost) posedlí vášní koňských dostihů. V hlavní roli se objeví Dustin Hoffman, kterému vrásky dotvořili vzhled nízkého, avšak zákeřného gangstera. Ten se rozhodne po několika letech v chládku přivydělat si na „dostizích a sázkách“ a natočit se jej při tom rozhodl Michael Mann, autor velkofilmů Nelítostný souboj nebo Poslední mohykán. Stejně jako Steve Buscemi plně ovládnul Impérium, zde to vypadá na spanilou jízdu ulíznutého Hoffmana se sidecickem Nickem Noltem, který potřebuje dobrou roli jako sůl. Čili HBO, perte to do nás, přeci jen vy nejste obyčejná televize.

2. TERAPIE
Stanice: HBO CZ
Ikony seriálu: Karel Roden
Žánr: drama
Premiéra: 9. října

Jaké to bude: A nyní stylově navážeme na drama o dostizích pod taktovkou Michaela Manna k českému HBO, které nás v říjnu potěší českou mutací známého seriálu o psychologovi a jeho klientech. Jedná se o první originální seriál českého HBO, na jehož přípravách se sešli ti nejlepší čeští herci, režiséři, scénáristé a další tvůrci. Tento námět byl před třemi lety vytěžen americkou HBO v seriálu V odborné péči, kde si hlavní roli střihl Gabriel Byrne. V české verzi tohoto psychologického thrilleru jej nahradí Karel Roden a v pětačtyřiceti dílech s ním budou sdílet obrazovku například Aňa Geislerová nebo Kamila Magálová. O Terapii jste pravděpodobně už slyšeli i z jiných médií, přeci jen je to možná největší česká seriálová událost od dob druhé sezóny Života na zámku (té s Vydrou – ano, opět jsem to sledoval v televizi a opět to je boží). Nutno ještě dodat, že více než polovinu série režíroval Petr Zelenka a tu druhou například Marek Najbrt nebo Jaroslav Fuit, autor mnou oblíbené Dvojky.

1. TERRA NOVA
Stanice: FOX
Ikony seriálu: Steven Spielberg, Stephen Lang
Žánr: sci-fi/dobrodružný
Premiéra: 26. září

Jaké to bude: Stanovit první místo v tabulce plné velice zajímavých startů a potenciální seriálových pecek je velmi obtížné a pořadí v této tabulce jsem měnil dokonce několikrát. Seriál Foxu Terra Nova však pokaždé okupoval první tři příčky a nakonec jsem se jej rozhodl umístit na samotný vrchol. Dílo z produkce Stevena Spielberga je totiž sci-fi jako řemen a podobné velkotonážní dobrodružství jsme tady snad nikdy neměli. Partička lidí se v roce 2149 vydá do minulosti, aby zde vytvořila novou civilizaci. Autoři si mnoho z příběhu stále ještě drží pod pokličkou a tak přesně nevíme, o co v Terra Nově vlastně půjde, jaká je hlavní hrozba a o co se bude bojovat. Na základě videa jsem si vzpomněl na Dharmu v seriálu Ztraceni s obrovskými dinosaury jako bonus. Mezi neznámými herci v hlavních rolích vyčnívá Stephen Lang, kterému role chlapa s laserovými zbraněmi jdou i díky Avataru. Těším se, ačkoliv ještě pořádně nevím na co.

Ačkoliv jsem nabídnul jen desítku těch seriálů, které mě zajímají nejvíce, tímto desaterem řada potenciálních hitů rozhodně nekončí. Zajímavými seriály bych dokázal nacpat i další desítku a tak se s nimi podělím alespoň telegraficky. Zajímavě vypadá Once Upon a Time, což je taková kombinace historického dramatu se současnou pohádkou, v níž se v hlavní roli představí Jennifer Morrison a přihrávat jí bude Robert Carlyle. Mým tajným tipem je dokumentární kamerou točená The River o partičce lidí a filmařů, kteří se vypraví po řece do džungle nalézt ztraceného rodinného příslušníka. V tomto dobrodružství předvede své schopnosti Bruce Greenwood, jehož kariéra by už potřebovala nějaké světlejší místo a pomoci by mu v tom mohl talentovaný režisér Jaume Collet-Serra. Steven Spielberg v sérii Smash vymění dinosaury za mladé umělce z Broadwaye a James Van Der Beek dá v seriálu Apartment 23 vale své roli Dawsona a po vzoru Matta LeBlanca si zahraje sám sebe v komediální poloze. Lidé, kteří se mohou zbláznit z velkých očí roztomilé Zooey Deschanel, by neměli minout premiéru New Girl, v níž bude švandou zápasit se svými třemi spolubydlícími. Stále populárnější Patrick Wilson ztvární v A Gifted Man velice zručného lékaře s počínající schizofrenií a kočka Maria Bello s režisérem Peterem Bergem zkusí štěstí v nové kriminálce A Prime Suspect.

Deset nejzajímavějších seriálových premiér 1/2

2011-09-07T12:22:00.000+02:00

Dodržuji slib a u příležitosti raného září věnuji dvoudílný příspěvek nejzajímavějším seriálovým premiérám tohoto podzimu. V rámci klasického formátu TOP10 jsem vyzdvihl několik nejzajímavějších voleb, které startují nejen na amerických stanicích a podotkl i jejich premiéru či hlavní hvězdu seriálu. Během několika dní přidám i druhou půlku příspěvku a v průběhu podzimu i v několika krátkých postech zmíním, na kolik jsem se ve svém odhadu trefil a zda daný seriál stojí za sledování. V obrázcích se skrývají odkazy na upoutávky daných děl.

10. CHARLIEHO ANDÍLCI

Stanice: ABC

Ikona seriálu: Drew Barrymore

Žánr: akční

Premiéra: 22. září

Jaké to bude: Charlieho andílky zná každý. Ať už jste v minulých letech zahlédli na kabelovkách reprízy známého amerického seriálu ze sedmdesátých let, nebo jste nepodlehli lákání například televize Nova, která filmy s triem Liu/Barrymore/Diaz vysílá velice ráda v sobotních prime timech. Tak či onak, nikdy se nejednalo o žádné světoborné dílo. Občas k úspěchu postačí, když tři kočky dávají na frak hromadám osvalených chlapů a pálí jim to více než Zdeňkovi Podhůrskému. Ruku na srdce, nemyslím si, že současný remake s trojicí vcelku neznámých hereček a s žádným výrazným jménem na lavičce producentů (tu Drew, která o seriálu všude mluví, neberu jako žádné velké eso) bude za něco stát. Já si určitě první díl této taškařice ujít nenecháme. Tři dívky s pistolemi a ostrými jazyky? Už kvůli této charakteristice by mohl tento pokus dopadnout lépe, než návrat vysoce křečovitého Knight Ridera. (trailer)

9. PAN AM

Stanice: ABC

Ikona seriálu: Christina Ricci

Žánr: drama/romantický

Premiéra: 25. září

Jaké to bude: Něco mi říká, že při dobré shodě náhod by toto mohlo být pro divačky stejně stylové, jako Mad Men pro chlapy. Název je zkráceninou jedné z největších leteckých společností minulého století Pan American World Airways a děj bude vykreslovat životy pracovníků, stevardů a především letušek v šedesátých letech minulého století. Babské seriály to mají v současné době těžké a proto se nám líbí, že Pan Am neútočí na dámy u televizorů prvoplánově jako Muži na stromech či Džungle rtěnek, ale skrze pěknou atmosféru retra a originální prostředí. Z traileru čouhá přijatelná kýčovitost a sympaťanda Christina Ricci, které to v uniformě letušky zatraceně sluší, by mohla být lákavou volbou pro širou veřejnost. Pro Pan Am se výborně hodí jeden její úryvek z rozhovoru pro The Hollywood Reporter: „Ve světě, který v té době výhradně ovládali muži, tyto ženy přebíraly otěže a žily život, o němž se ostatním ženám ani nesnilo.“ Toto je pro něžnější milovnice seriálů ta nejzajímavější podzimní volba.

8. PERSONS OF INTEREST

Stanice: CBS

Ikony seriálu: J.J. Abrams, Jonathan Nolan, Michael Emerson, James Caviezel

Žánr: thriller

Premiéra: 22. září

Jaké to bude: Ačkoliv jsem před pár týdny psal o Abramsově neúspěchu v případě Undercovers, bude férové dodat, že to byla skutečně jen seriálová odbočka s nikterak velkými ambicemi. Na podzim nám tento tvůrce Ztraceni, Alias nebo Hranice nemožného chystá rovnou dva zářezy a oba vypadají vážně křupavě. V případě dramatu Persons of Interests se o scénář stará Jonathan Nolan, což není nikdo menší, než bratr Christophera Nolana a scénárista jeho největších děl. A o čem, že má tento pozoruhodný kousek být? Inu, o spolupráci bývalého agenta CIA (Caviezel) a miliardáře (Emerson - známý svojí rolí Bena ve Ztraceni), kteří se spojí za účelem předcházení vážným zločinům ještě před tím, než se skutečně stanou. Půjde tedy o seriál založený na technologiích jednoho a na schopnostech druhého, což zní jako slušný základ neředěného thrilleru. U těchto látek ale přeci jen člověk do poslední chvíle neví, zda se z toho nevyloupne jen rádoby cool břečka.

7. AWAKE

Stanice: NBC

Ikony seriálu: Jason Isaacs

Žánr: krimi/drama

Premiéra: únor 2012

Jaké to bude: Na jednu stranu klasický mustr: charismatický herec v roli detektiva se svým strašákem ve skříni. Zde je oním hercem Jason Isaacs (současném publiku nejvíce známý jako Lucius Malfoy v potterovské sáze) a jeho strašák poněkud přesahuje obvyklé nedostatky či úchylky seriálových postav. Isaacs na začátku seriálu způsobí těžkou nehodu a jeho svět se rozdělí do dvou paralelních realit, ne nepřipomínající film Pan Nikdo. V jedné realitě mu při nehodě zemře jeho syn a v druhé jeho manželka. Nejsme si úplně jistí, jak bude celý tento nápad fungovat při řešení případů, ale v traileru o délce téměř čtyř a půl minuty to klape výborně a ze všech pěti uvedených seriálů na mě upoutávka působila nejsilněji. Až se zdráhám věřit, že něco takového vzniká na vcelku konzervativní NBC – vizuální styl, zvláštnosti a tklivá hudba mi totiž připomíná spíš produkci HBO. Stejně jako jsem byl překvapen z kladného přijetí Castle, na kterého bych před premiérou nevsadili zlámanou grešli, i Awake by mohl být jedním z černých koňů letošního podzimu. UPDATE: NBC se nakonec rozhodlo premiéru seriálu posunout až na rok 2012, konkrétně na únor, kdy je seriálová úroda přeci jen slabší. Co si o tom jen myslet?

6. HELL ON WHEELS

Stanice: AMC

Ikony seriálu: Colm Meaney, Common

Žánr: western

Premiéra: 6. listopadu

Jaké to bude: Po skvělém úderu bratří Coenů v minulém roce a dalším úspěšným filmům se zdá býti renovace westernového žánru zdárně dovrš. Vítej, tedy, westerne, v desetidílné sérii televize AMC. O dílech této kabelovky se dá říci, že vyvažují klasickou seriálovou vlnu s tou filmovou, o kterou se stará v suverénním monopolu HBO. Mad Men nebo The Killing jsou zkrátka seriály plné atmosféry a silné dějové linie a proto by westernová sága Hell on Wheels měla přinést to samé do šedesátých let devatenáctého století. Voják konfederace (Anson Mount) se rozhodne pomstít svojí ženu a jeho hledání jej dovede až ke staveništi první transkontinentální železnice v USA. Že se budou v seriálu střídavě tasit kolty a střílet slova z úst potvrzuje i první ukázka. Já téhle občanské válce prostor v mém přehrávači určitě dám a jsem upřímně zvědavý.

Druhou část Deseti nejzajímavějších seriálových premiér očekávejte v sobotu 10. září.

Kašlete na zombie!

2011-08-08T18:12:00.000+02:00

Akční hra Dead Island se díky skvělému únorovému traileru vyšvihla ze dna zájmu do předních políček herních webů. Dobře si vzpomínám na nadšení z té několikaminutové cutscény, v zásadě zcela obyčejné (byť propracované), jen puštěné odzadu s tesknou písničkou k tomu. Video se okamžitě stalo hitem sociálních sítí, a protože se v něm objevila mrtvá holčička, přečetli jsme si o Dead Island i na ryze neherních zpravodajských serverech. Až se budou udělovat všechny ty rádoby herní ceny na konci roku, pomyslnou sošku za nejlepší marketing si zombíci z Polska rozhodně odnesou.

Tím to ale všechno hasne. Na rozdíl od řady svých kolegů vidím v Dead Island jen načančanou lacinost a to kvůli zombiím, které podle mě nemají v tvůrci předvedeném žánru co dělat. Oživlé mrtvoly jsou prostě demodé a lesklé trailery a velkohubé kecy tvůrců mě nepřesvědčí o opaku. Pokud jsem správně pochopil jejich záměry Dead Island bude svým přístupem k prostředí vcelku svobodnou hrou na prosluněném ostrově s hromadou roštěnek v bikinách navrch. Nehledě na to, že druhá vlastnost je sama o sobě synonymem lacinosti a míření na ty nejnižší hráčské pudy, zombie ve hře, která dle všeho nebude snůškou efektních skriptů a lekaček, může fungovat jen s notnou dávkou štěstí.

Dle mého názoru je hratelnost, v níž čelíte tupě nabíhajícím nepřátelům, hratelností minulé dekády, kdy byla umělá inteligence jen obtížně zkrotitelná, a zombie poskytovaly vývojářům dobrou výmluvu na fakt, že jsou jejich protivníci zkrátka přitroublí. Nefungovalo to ve F.E.A.R. 3 ani v Metro 2033 (leč zde byly zombie nahrazeny příšerami). Zombie jsou totiž pro autory na jednu stranu výmluvou, ale ve skutečnosti je jejich zpracování pěkně tvrdým lískovým oříškem. V Metru se mi nelíbilo ono zběsilé tancování kolem příšer, které jste nedokázali včas zastřelit a ve F.E.A.R. 3 byly pasáže s nemrtvými vším, jen ne zábavou.

Dead Island by se chtělo stát cool kombinací Far Cry a volnosti a kutilství nejnovějšího Alone in the Dark. A podle mě to bude nuda. Černošským raperem užvaněná a zašpiněnou kůží polygonových krásek ozdobená akční hra. A já jen doufám, že po vydání převléknu pesimistický kabát a budu se v roli potěšného hráče všem poškozeným omlouvat. Po té zběsilosti jménem The Cartel ovšem Techlandu nevěřím ani jejich pěstěnou špínu za nehty.

Seriálové zúčtování: Joey porazil Chandlera

2011-08-01T14:34:00.000+02:00

Občas si říkám, kde jsou všechny ty skvělé seriály a televizní filmy, když na ně mám zrovna čas. Zatímco na podzim vždy nevím, jak se mi vůbec daří sladit učení, hokej, práce i rodina, v létě jde všechno tak nějak pozvolna a dosavadní počasí k televizi přímo vybízí. Nedávno jsem si tedy aspoň během jednoho dne užil televizní sérii Exile s mým oblíbencem Johnem Simmem (hlavní hrdina původního Life on Mars) a zpětně se začal pídit po geniálním Mad Men, které mi dlouhá léta k mému zklamání unikalo. Zklamal mě australský horor Bedlam, stejně jako další pokus Pamely Fryman o kvalitní sitcom Mad Love, v němž se v hlavní roli představil Jason Biggs.

Krátké komedie to v absolutní přesile držáků Jak jsem poznal vaši matku a Teorie velké třesku měly loni velesložité. Od ledna jsem taky nadšeně sledoval souboj dvou navrátilců z Přátel, Matta Le Blanca (seriál Episodes) a Matthew Perryho (Mr. Sunshine). Ani jedna ze sérií nebyla nějaké haló, ale šedivý Le Blanc po vlažném začátku svého britsko-amerického sitcomu překvapivě vydržel a na BBC točí druhou sérii. Matthew Perry, oblíbený Chandler Bing, se ale ukázal ve velmi průměrném světle a jeho seriál byl po jedné odehrané sezóně zrušen. To je dle mého hřebíček do rakve tohoto komika, a pokud rychle nepřijde nový Můj soused zabiják, má Perry na obrazovkách na nějakou dobu útrum. Joey tedy tento souboj komiků vyhrál. Povedlo se mu nebýt Joeym.

Jinak není důvod proč smutnit. Že nepřežije zoufalý pokus Jerryho Bruckheimera Chase se dalo očekávat už po pilotu a totéž platí pro Undercovers J.J. Abramse, což byl jen zoufale unylý thriller s rádoby cool ústřední dvojicí. Trochu mě mrzí zmražení The Event, které přeci jen zůstalo ve stínu populárnějšího Flashforward a takové látky dnes prostě neletí. NBC má vůbec poslední dobou špatnou formu a pořád úplně nechápu, co měl znamenat rovněž utnutý The Cape - naprostý výsměch komiksovým hrdinům a jedno velké nudné klišé. Zánik kriminálního seriálu The Chicago Code od Foxů patrně znamená, že hypermoderní vybavení policajtů a saka s neprůstřelnou vestou přestávají být populární. A nakonec zrušen byl i The Good Guys, vcelku příjemný mix komedie a kriminálky, kterého se trochu nepochopitelně ujala Prima Cool a nyní jej vysílá pod názvem Polda a Polda. Pokoukání to není špatné. Škoda těch chlapů.

Vidíte, že se nejedná o žádná zásadní oznámení a většina populárních sérií se dočká dalšího podzimního pokračování. Rozpačité bylo jen potvrzení druhá sezóny kdysi očekávané události roku, The Walking Dead od Franka Darabonta a jeho týmu. Šestidílný epos o zombie katastrofě totiž zůstal daleko za svými ambicemi a mluvilo se o všemožných kotrmelcích uvnitř štábu a některé noviny hovořili dokonce o totální výměně tvůrců. Holt když se za 360 minut v akčním seriálu nestane téměř vůbec nic, kromě plejády falešných citů a dokonalých masek, musí si to někdo odskákat. Každopádně druhá sezóna bude, Darabont slibuje restrukturalizaci vyprávění a větší spád. A mě to podle čtyřminutového traileru přijde stejně nudné, jako před tím. Sledovat to nebudu.

The Walking Dead budiž oslím můstkem k mým dalším dvěma příspěvkům na blogu. Příště plánuji sepsat několik nových seriálů, které budu sledovat a zároveň se podívám poněkud blíže k počítačové hře od Telltale Games na motivy právě zmiňovaného zombie seriálu.

Pravda o závěti Sherlocka Holmese

2011-07-25T15:11:00.000+02:00

Ukrajinské herní studio Frogwares patří k mým oblíbeným. Příběhy ve svých adventurách mají v malíčku a hru od hry se viditelně zlepšují. Světlou budoucnost jsem jim věštil už před šesti lety u Cesty do středu země (kdo nehrál, za sto a padesát korun je stále v oběhu verze s českými titulky) a onehdy jsem je v recenzi srovnával s Future Games díky jejich dobrému smyslu pro detaily a konstrukci příběhu. Ale zatímco čeští autoři Posla Smrti z vrcholu pouze klesali směrem k zániku, Frogwares se ujali licencí Verneova románu Cesta kolem světa za 80 dní, mýtu o Draculovi a především herní série o detektivu Sherlocku Holmesovi.

Kromě prvního dílu jsou tyto jejich detektivky o Sherlockovi adventurami s kamerou first-person a klávesovým ovládáním. Kdesi v recenzi jsem použil větu, že Frogwares udělali z Sherlocka Holmese střílečku, ve které se nestřílí, nýbrž se v ní prozkoumávají lokace a vyplňují rébusy. Všechny tyto díly jsem měl tu čest hrát za účelem recenzí a kromě příběhově velice slabého Procitnutí se pokaždé jednalo o výborné hry s hodnocením kolem osmdesátky. V článku o posledním díle chválím Frogwares mimo jiné za příběh, v němž se jim podařilo věrně zachytit svědectví o vraždícím Rozparovači s literárními postavami Holmesem a Watsonem.

Ale jakkoliv jsou scénáristé Frogwares dobří ve svém oboru, jejich příběhy nikdy nedokázaly plně nahradit staré klasiky od Arthura Conana Doyla, jehož vyprávění jsou mnohdy založena na lehce absurdních a banálních faktech (pes v bažinách, klub zrzků, stříbrný pás atd.). Nemyslím to vůbec zle, totéž se nedaří ani moderním filmům s Downeym a Lawem, jen jsem po crossoverech detektiva s Rozparovačem, Arsenem Lupinem a onoho omylu se sektářstvím, zatoužil po nějakém civilnějším Holmesovi a nikoliv Johnu Mclaneovi s mozkem namísto pistole. Zkrátka po něčem, co by připomínalo Případ stříbrné náušnice, doposud nejlepší Holmesovku, která se kdy na počítačích objevila.

Na E3 jsem tak s radostí kvitoval nový příběh s názvem The Testament of Sherlock Holmes s podnázem A New Stories of Sherlock Holmes. Veselo mi nebylo jen díky novému grafickému enginu, který vypadá v traileru více než skvostně, ale i z názvu samotného díla, shodného s knihou Boba Garcii. Závěť Sherlocka Holmese patří do stále vcelku čerstvé edice nových příběhů o Sherlocku Holmesovi od různých světových spisovatelů většího i menšího jména. Najdou se mezi nimi kvalitní kousky (například brilantní Ohnivý démon o žhářství v Minnesotě) a dost často i velice nudný škvár. Závěť Sherlocka Holmese ale patří k tomu lepšímu, co můžete u vydavatelství Jota pořídit a jedná se takřka o hororový počin, v němž se Sherlock od první stránky brodí mezi krvavými zločiny.

Bezva, říkal jsem si. Už při čtení knížky jsem si tuto předlohu dokázal představit jako tuhý britský film a počítačová hra by se mi líbila jakbysmet. Jenomže krátce po E3 vystavili Frogwares na web informace k příběhu samozřejmě úplně jiného rázu. Cosi o obvinění Sherlocka Londýnskou policií, jeho útěku z vězení a schovávání se před zákonem. Nezní to špatně, ale kde jsou ta jatka z Garciova románu, podivil jsem se. Vysvětlení je samozřejmě snadné, jedná se o dvojí shodu náhod. Nejenže Frogwares pojmenovali novou hru jako jeden z "nových příběhů Sherlocka Holmese", což si každý mohl spojit s knihami od Doylových pokračovatelů, ale i nevědomky pojmenovali hru názvem, jaký má i jedna z nich.

Ukrajinští přátelé, děláte v tom bordel. A já jsem na ty Sherlocky tak moc háklivý...

Povídka #1

2010-10-28T17:05:00.001+02:00

Jelikož se rád pokouším o jakousi kratší či delší literární tvorbu, dovoluji si vydat alespoň v rámci svého blogu hořkoveselou povídku, kterou jsem napsal před několika dny. Případným čtenářům, kteří by měli chuť na zhruba deset stránek nevážně míněné tvorby jednoho nevýznamného jihočecha, přeji veselé čtení a doporučuji si při této krátké próze otevřít láhev prošlého Birellu.

Povídka Abstinent (v souboru pdf)

DK.

Omerta mafiánského desatera

2010-09-02T01:32:00.000+02:00

Posledních pár dní bylo na internetových herních portálech i na sociálních sítích téměř nedýchatelně. Mafia II se ze hry nejutajovanější a posléze nejočekávanější stala hrou nejhranější a nejdiskutovanější. Bodejť by ne. Zatímco jsou čeští hudebníci a filmaři rádi, když se jejich umělecká díla dostanou za hranice Polska, čeští herní vývojáři Illusion Softworks potažmo 2k Czech dokázali před osmi lety osvítit svým soukromým Casinem, Tenkrát v Americe a Kmotrem v jednom celý svět. Nikdo zkrátka nemůže polemizovat o tom, že první Mafia: The City of Lost Heaven byla perfektní počítačová hra a znatelně přispěla trendu silných příběhů na úkor bláznivé zábavy za každou cenu. Emoce, atmosféra a téměř hmatatelné postavy. Vzpomínáte? Ale jistě. Fenomény se nezapomínají.

Mafii II jsem dohrál včera a tak můžu ještě pln čerstvých dojmů prohlásit, že splnila má očekávání, bavil jsem se výtečně, ale hraní si na fenomény je tentokrát zcela mimo mísu. Zatímco jsem se při vývoji spíše bál zvýšení počtu přestřelek a zjednodušení onoho vyváženého konceptu mezi akcí, příběhem a jízdou v autě, neskrývám překvapení jak je vlastně tepová frekvence druhé Mafie oproti jedničce klidná. Než se ale přesunu k samotnému subjektivnímu názoru na Mafii II, v archivu svého staršího příspěvkového úložiště vyšátrám příspěvek, který vyvolal relativně vášnivé diskuse a probíral desatero vlastností, o nichž jsem si myslel, že by mohly fandům jedničky na druhém dílu nejvíce vadit. Ke komentáři k daným bodům proto pro zajímavost přidám stupnici, kterak hodně jsem se při sestavování žebříčku seknul v porovnání s realitou.

1. Nekvalita českého dabingu

Mafii jsem si pořídil skrze český internetový obchod Xzone (mimochodem se přidávám k obdivovatelům skvělého obchodního tahu ze strany této společnosti) a celou hru si stylově užil namluvenou do češtiny. A užil je správně uvedené slovo, protože Trnavský a Bedrna ústřední dvojici namluvili výborně a i zbylé hlasy mne doopravdy mile překvapily. Tentokráte nebudu z oněch kazisvětů, kteří se mohou zbláznit, když řekne Jan Šťastný "tlustý zmrd" a ne "tlustej zmrd" a upozorňují na fórech na podobné prkotiny - český dabing Mafie je nad očekávání dobrý. Sekl jsem se: 90%

2. Změna doby odehrávání příběhu

I s tímto problémem se 2k Czech vypořádali výborně. Padesátá léta mi vůbec nevadila, atmosféra byla skvělá a perfektně padnoucí dobu potvrdila i "ona mise", kterou si hra důstojně vzpomněla na svého předchůdce. Tady jsem se seknul pořádně - obavy byly úplně plané. Sekl jsem se: 100%

3. Rozšíření soundtracku

Umístění dobové hudby do pomyslných herních rádií byl naprosto logický tah a tvůrce za něj rozhodně nehodlám slovně bičovat. Důležitost soundtracku tímto tahem šla ale pochopitelně do pozadí a geniální ústřední melodii z menu se taktéž nepovedlo nahradit něčím alespoň přibližně dobrým. Netvrdím, že je soundtrack druhé Mafie špatný. Ba naopak! Je výborný, nabízí mnoho zajímavých tracků a rozhodně mi několik z nich uvízlo v hlavě (například Let it Snow za zasněženého Empire Bay je skvělá volba nebo třeba zpěvný I haven`t time to be a millionaire od Binga Crosbyho je též dobrý). Tato písničkovost se však milovníkům orchestrální hudby pochopitelně příčí. Sekl jsem se: 25%

4. Dvojnásobná velikost města

Ajaj, veliké město, nemožnost si jej zapamatovat a přejezdy po městě zabírající možná až příliš dlouhou dobu... Mám pocit, že s bodem číslo čtyři jsem narazil přímo na patu Brada Pitta s blonďatými dlouhými vlasy. Empire Bay je město vytvořené krásně. Policie se chová v rámci možností rozumně, na malých dálnicích se jezdí rychle a mezi budovami tepe něco nápadně podobné skutečnému životu. Jenomže do některých čtvrtí se hráč během příběhu dostane třeba jen dvakrát a autoři si tímto devalvují svoji vlastní náročnou piplačku. Proč je město tak nevyužité? Kde je "Jízda"? "Kde je "Extrémní jízda"? Snad to alespoň ty DLC trochu napraví. Sekl jsem se: 5%

5. Rychlost automobilů

Vozový park v Mafii II znatelně omládnul a pochopitelně se také zrychlil. V opravnách dokonce hra nabízí i možnost si motor vozidla vylepšit a poté se skutečně jedná už o poněkud vědeckofantastickou záležitost. Onu rovnováhu mezi realismem a zábavnou arkádou se však 2k Czech naleznout i přesto podařilo a nasyceni se tak mohou cítit oba póly hráčů. Ti pomalejší i ti rychlejší. Sekl jsem se: 50%

6. Multiplatformovost

Výtka zbytečná a nicneříkající. Na Mafii II pro počítače nejsou znát žádné úlevy kvůli přeci jen jednoduššímu ovládání na konzolích. Sekl jsem se: 100%

7. Nedostatek originality

Bylo zábavné sledovat, kterak se scénář druhé Mafie snaží zuby nehty vyhnout situacím z jedničky. Mafia nabídla přeci jen dost široké množství lokací, kde probíhaly dnes již legendární přestřelky (letiště, galerie obrazů, hotel, loď atd.) a v rámci misí se vrátíme vlastně jen do oblíbeného přístavu, kde si autoři udělali z hráčů šoufky opětovným (naštěstí již dobrovolným) přenášením beden z jednoho místa na druhé. Mafia II originální je, ale nemohu se zbavit pocitu, že lokace, na nichž se odehrávali důležité části misí, svojí kvalitou ani zdaleka nedosahují předchůdci. Vlastně jedinou výjimkou je skvělé planetárium. Sekl jsem se: 40%

8. Více možností zakončení příběhu

Výsledná hra se spíše více než méně liší od slibů tvůrců a více možností zakončení příběhu se řadí mezi záměry slíbené, ale na závěr nepoužité. Celistvost je obecně jedna z vlastností, které druhé Mafii chybí a ačkoliv jsem se celých dvanáct hodin výborně bavil a užíval si gangsterského reggae, po závěrečné přestřelce jsem měl (stejně jako většina recenzentů a hráčů) pocit, že mě někdo ochudil o pěkný balík misí a možností. A vůbec - srovnejme si závěrečné bosse v první a druhé Mafii. Chladný a odměřený bastard Sam, který s Tommym strávil většinu hry, byl dokonalým a logickým protivníkem. Boss ve druhé Mafii je člověk s povedeným gesichtem (trochu jako Robert De Niro v Meet the Parents :-)), ale coby hlavní padouch působil velmi nuceně. Stádium seknutí tentokrát uvádět nemohu.

9. Kamera za pravým ramenem

Third-person pohled posunutý o pár centimetrů do strany mi nakonec vůbec nevadil. Sekl jsem se: 100%

10. Přílišná přísnost hráčů

S tímto posledním bodem jsem byl už před rokem smířen a nyní, pár dní po vydání druhé Mafie, mohu potvrdit, že na má slova došla. Pozorně si pročítám komentáře pod recenzemi a nestíhám se divit, jaké chyby vlastně hráči - uctívači prvního dílu - v Mafii II nalezli. Jedním z nejsilnějších argumentů, které jsou taseny coby vysvětlení, proč všechno neklape tak, jak si před vydáním představovali, je amerikanismus v ryze české myšlence hry. Chápu, že mnozí přeměnu Illusion Softworks do napůl amerického 2k Czech nedokázali přijmout a také je mi jasné, že by výsledná hra čistě od IS vypadala rozdílně. Tito "fanoušci" si ale také neuvědomují, že bez záštity americké společnosti by nejspíše žádné pokračování Mafie na talíř nikdy nedostali a z tohoto úhlu pohledu je Mafia II - taková, jaká byla 27. srpna vydána - výsostná hra s poctivým old-schoolovým feelingem. Sekl jsem se: 0%.

Je skutečně zvláštní, že hra natolik lineární a naskriptovaná mi dnes, den po dohrání poslední úrovně, doslova nutí k opětovnému hraní. Ne, nechci posbírat všechny čísla časopisu Playboy schovaná v tajných zákoutích, ale chci si znovu užít tu hratelnost plnou neobyčejných filmových detailů. Třeba onen návrat z mise, kdy si opilý Joe brouká v autě písničku a prokládá ji hláškami "Tu tam nech, ta je výborná!" nebo "To je úplnej balzám na duši.". To jsou to přesně ty chvíle, pro které stojí si druhou Mafii zahrát znovu. Navíc bych se chtěl opět potkat s Leem Gallantem, možná nejlepší postavou v druhé i v první Mafii. Jsem vlastně velice rád, že jsem Mafii II nemusel hodnotit v recenzi, protože nad číselným ohodnocením bych si bezesporu lámal hlavu několik hodin. Zklamaný rozhodně nejsem - správně jsem se ke hře nepostavil s očekáváním dalšího legendárního hitu a žádného nečekaného překvapení se mi také nedostalo. Ta hra o mafiánech, kterou jsem včera dohrál, byla ale výborná a pro mne je zatím nejlepší hrou tohoto roku.

Mletý český humor

2010-05-09T18:38:00.000+02:00

Hrát českou taškařici Půl kila mletýho je poněkud smutná podívaná. Nemyslím to tak, že by se scénář nesnažil být vtipný a nějaký prvoplánový žertík by se vás nesnažil rozesmát v co nejkratší kadenci. Avšak možná i proto je její hraní natolik smutné. Někdy si říkám, jaký přesně je onen humor v českých hrách, o kterém se často tak mluví většinou směrem k žánru adventur. Když se mluví o českém herním humoru, vzpomenu si na Poldu a partu kolem něj. Jenomže doby, kdy téměř každá česká adventura byla zároveň i naplácaná vtipem jsou v nenávratnu a na rozdíl od Němců, kteří stále přiživují svůj rybníček Simony a jemu podobnými, Češi nyní raději inklinují k vážnějším tématům, kriminálkám a sci-fi. Proto možná dějová linka Půl kila mletýho působí jako přežitek. Přináší český humor, který, ač v jiných hrách býval místy skvělý, zkrátka spočívá v tom, být vtipný tak nějak nuceně a pořád. Toto vtipové násilí bych už neváhal pojmenovat "de mode syndromem", což je mé oblíbené výrazivo pro něco, co už dávno odvál čas.

Jedním ze specifik českého humoru ve hrách je tak trochu dělání vola ze samotného hráče. Bohužel právě u Půl kila mletýho je tohle volování docela zásadní problém, protože tato hra je založena na pozvolné hratelnosti spojené s velkou hrací mapou. Udělat fór, ve kterém je třeba přejet celou herní mapu a pak se jen kvůli žertu ihned trmácet zpátky, to se prostě nedělá. Říct hráči, jaký je trouba a zároveň i to, že hra je sofistikovaně vtipná a dělá si legraci z áčkových her, se přeci snad dá i nějak jinak, než jak to předvedli Centauri Production. Hráč přeci musí být spravedlivě odměňován za svá splněná virtuální dobrodružství a hra by neměla nikdy, ani v rámci do hry zasazeného humoru, být chytřejší nebo lepší, než hráč. Podvedený pařan by pak mohl utratit svých pět set s poštovným a balným do nějaké jiné, hloupější, vážnější a ve výsledku i lepší hry.

Jestli se v Půl kila mletýho skrývá hratelnostní, leč cynický klenot, se dozvíte v příštím SCORE!

Der Siebente Kontinent

2010-05-06T10:57:00.001+02:00

Nejsem žádným zběsilým fandou kinematografie našich jižních sousedů a ještě před rokem se veškeré mé zkušenosti s Rakouskem v televizi omezovaly na sledování prvních sérií Komisaře Rexe. Jenomže chřipka a zároveň s ní i známý odpor dělat cokoliv jiného, než se učit dějepis a jiné předměty k maturitě mě donutily ke sledování filmů doopravdy nejrůznějšího ražení.

Tvrzení, že jsem žádný rakouský film nikdy neviděl, musím hned na úvod vyvrátit. Zhruba před dvěma lety jsem si užil třináct let starý film Funny Games od Michaela Hanekeho, ale donedávna jsem žil v mylném přesvědčení, že se jednalo o německý film. Netušil jsem, že Haneke, ač rodilý Mnichovan, se natáčení pro Německo striktně vyhýbal a většinu svých filmů natočil v produkci Rakouska a Francie. Nemění to však nic na věci, že Funny Games byl pro mne velmi znepokojivý zážitek a rok stará americká verze už prostě nebyla tak nenormálním thrillerem jako rakouský originál.

Der Siebente Kontinent je ovšem taktéž silná káva. I když... Ono to tak valnou většinu filmu vůbec nevypadá a já, stejně jako řada dalších, jsem měl problémy, abych tuto historku o sedmém kontinentu předčasně nevypnul. Ve filmu se toho za jeho stominutovou stopáž v podstatě moc nestane. V hlavní roli je jakýsi zcela běžný manželský pár, ani starý, ani mladý, s krásnou blonďatou holčičkou. On chodí do práce, někam na zcela běžné místo a snaží se povýšit. Ona pracuje se svým bratrem v optice a jejich dcerka chodí do školy. Nejspíše si myslíte, že tato v podstatě běžná životní situace rodiny s dítětem bude rozvinuta do nějakých historek jako třeba v Americké Kráse a tisíci dalších filmech s podobnou ústřední trojicí. Jenomže Michael Haneke není Sam Mendes a to je jedině dobře. Zhruba šedesát minut filmu si tato rodinka prostě žije. A nic jiného se na obrazovce v oodstatě neděje.

Za hlavní hrdinku bych přeci spíše označil onu ženu. Označil bych jí možná proto, že jako jediná v první polovině filmu promlouvá k divákovi prostřednictvím napsaného dopisu pro svého tchána a tchýni. Haneke je samozřejmě magor všech magorů a proto nechává diváky napůl v napětí, že se stane něco, na co se vyplatí si počkat, a napůl v myšlence, že se možná vůbec nic nestane a Haneke se mu bude po hodině a tři čtvrtě vysmívat do obličeje. Ono se ovšem něco stane a na ony následné události se opravdu vyplatí počkat i přes scény, kdy auto ústřední dvojice projde kompletním programem v myčce a divák je nucen sledovat vosk, šampon, kartáče i sušičku.

Haneke ve filmu otevírá mnoho kapitol a zvláště v první půlce se jedná o samé voloviny, které vám však utkví v paměti. Bratr hlavní hrdinky se nedokáže vypořádat se smrtí matky a rozbrečí se u oběda. Dítě hlavní dvojice si ve škole hraje na to, že nevidí. Nikdo vám pořádně nevysvětlí, jaký mají tyto věci podíl na vyznění celého filmu. Přesto jej doporučuji, pokud ne jako plnohodnotné drama potažmo thriller, tak alespoň jako obdivuhodný studijní materiál rozkladu jedné obyčejné manželské dvojice. S Hanekem je vždycky kříž vydržet jeho onanie do konce (vzpomeňte si na asi pětiminutový konečný záběr v jeho thrilleru Utajený), ale stejně jako jeho kolega Werner Herzog vám dokáže předat buďto morální poselství nebo něco, co se vlastně nedá úplně přesně definovat. Doporučuji.

75%

Podobné filmy: Cokoliv od Michaela Hanekeho.

Křeč televizních vystoupení

2010-05-04T14:07:00.000+02:00

Už dlouho trápí mojí mysl příležitostného televizního diváka, že v České republice vymřeli všichni dobří televizní komici anebo už svoje komediální vlohy nedávají tolik najevo. Nejchmurnější myšlenka mne přepadla ve čtvrtek, když jsem na Primě v prime timu v podstatě omylem nechal běžet pořad, který velmi připomínal Rande Slávka Boury a Markéty Mayerové, jež si svojí slávu odbýval někdy kolem sedmadevadesátého. Zjistil jsem si, že ona taškařice se jmenuje Rande naslepo. Nebudu rozebírat fakt, že formát tohoto pořadu už Primě jednou nevyšel (vzpomíná vůbec ještě někdo na Boučkovu Balírnu?), ale hlavního moderátora, který se snaží být vtipný způsobem, který se v současné době nějak podezřelě hodně nosí. Snaží se být totiž vtipný tím, že je trapný.

Trapnost jako gró svého komického vystoupení je pěkně náročná věc. Koulet očima, legračně mluvit a zároveň nebýt příšerně trapný dovedl brilantně třeba Andy Kaufman. K nám se vzor amerických stand-up komiků dostal pouze skrz zábavný pořad Na Stojáka vysílaný v české mutaci HBO. Tento formát pořadu je záslužný a mnohdy i celkem zábavný, avšak publikum, které se v tomto pořadu směje doopravdy všemu, i když je třeba daná scénka zoufale nevtipná, tak trochu ničí zpětnou vazbu potenciálním komikům. Za vrchol krátkých scének považuji dodnes asi Hanákovo rozjímání o životě, avšak ani Tomáš Hanák, jakkoliv ho mám rád, není prototypem dokonalého komika, který pokaždé pobaví. V pořadu Na stojáka! měl několik výborných scének, ale jeho moderování akcí se téměř pokaždé rovná jednomu velkému faux-pass.

Jenomže kdo je tedy českou star komických skečů? V televizi se to neustále hemží opakováním starých pořadů jako Televarieté, Možná přijde i kouzelník a lidi to (prý) stále baví, na staré scénky se dívají nové generace a pokaždé mají co nabídnout. Vladimír Menšík, Vladimír Dvořák, Oldřich Kaiser, Jiří Lábus, Ivan Mládek, Miroslav Donutil, Zdeněk Izer a další. Jistě si každý z vás vzpomene na nějakou scénku, kterou napsal někdo z těchto vynikajících komiků a vy jste se u ní popadali za břicho. Je ale paradoxní, že ačkoliv Češi stále rádi sledují Menšíkovy či Donutilovy vyprávěnky, nové pořady většinou velmi rychle zaniknou. Osobně si myslím, že za tento úsvit televizní zábavy může řada trapných scének, které zavedla především televize Nova ve svých pořadech jako Zlatá mříž atd., ve které většinou excelovali lidé naprosto nevtipní, viz sourozenci Gondíkovi.

Smutné na tom je, že pětice z vyjmenovaných komiků osmdesátých a devadesátých let ještě není tak stará, aby nemohla lidi bavit nadále. O Kaiserovi je však slyšet většinou v souvislosti s alkoholem, Lábus hraje v mnoha filmech, ale zábavný byl naposledy se Čtvrtníčkem v Ivánkovi, Ivan Mládek zkoušel na Barrandově historický sitcom (který jsem bohužel viděl a měl jsem z něj nepříjemnou husí kůži), Donutil se zkrátka a dobře lidem přejedl a Izera vyhodili z televize a občas si někde zaremcá na svůj nevyužitý potenciál v novinových rozhovorech. Ale jak jsem se vlastně dostal k tomuto vyhravávání téměř polozapomenutých jmen? Zahlédnutím přihlouplého pořadu, který uvádí jakýsi Miloš Knor, který se v Na stojáka proslavil svým příběhem se slovy začínajícími na písmenko P. Nepotřebuji nutně scénky s pointou, jejich přitažlivost podle mého již odvál čas, ale skutečně musí být jednou z hlavní tváří současného televizního trendu zrovna Miloš Knor, který je obyčejný, ošklivý, nesympatický a hlavně nevtipný?

Vnímání Krásy

2010-05-04T11:27:00.000+02:00

V prvním příspěvku bych vás chtěl všechny přivítat na novém blogu s názvem Vnímat Krásu. Mé jméno je Daniel Krásný a možná jste se s mými příspěvky setkali na již před dlouhou dobou ukončeném blogu Lichtenberg Bloguje. S vedením této stránky jsem skončil v průběhu minulého roku, ale už dobré dva měsíce mne to táhlo znovu začít ventilovat své názory na internetový deník. Mé blogování bylo tehdy přerušeno nejen nedostatkem času a elánu, ale rovněž Twitterem, který jsem si založil, a všechny své názory začal popisovat do jedné věty s přiložením daného odkazu. Lenost? Určitě.

Jenomže ačkoliv je Twitter geniální nástroj pro drobné glosy, významu blogu se nedokáže vyrovnat, což mi asi potvrdí každý blogger, který vydržel udržovat svoji stránku déle než jeden rok. V dubnu jsem se tak začal kolem možnosti blogování znovu ochomýtat a vyzkoušel jsem si právě redakční systém Blogspot a nestačil jsem se divit. Od roku 2005 jsem totiž vedl v redakčním systému svého minulého blogu velký souboj proti nedokonalým funkcím serveru Bloguje.cz a popravdě jsem každý svůj příspěvek musel vydávat dlouhé minuty, protože mi nejprve nesouhlasilo písmo, obrázky si naskakovaly jak chtěly a v různých rozlišeních se design webu nejrůzněji kroutil a přeměňoval. Blogspot je zato intuitivita sama a mnozí z vás mi jistě potvrdí, že při srovnání s Bloguje.cz se jedná o nebe a dudy.

Vnímat Krásu, jak se rovněž jmenuje můj Twitter (na který se oblíbenou funkcí odkazují v pravém menu), by měl navázat na příspěvky mého předchozího blogu. Tento blog by měl tedy sloužit jako odkladiště názorů na současnou kulturu a jiné zajímavosti, u kterých budu mít náhlou touhu je okomentovat. Zároveň doufám, že mi vydrží forma příspěvků alespoň na nadprůměrné úrovni a budete se na můj blog vracet raději, než na ten minulý. Okolní design zatím běží v základním režimu, ačkoliv mě osobně se vždy nejvíce líbily jednoduché dvou, maximálně tříbarevné designy, které jsou přehledné a snadno pochopitelné i pro nově příchozího čtenáře. Uvítám samozřejmě veškeré rady a názory, kterak můj blog vylepšit nebo poznámky, co byste si na něm nejraději přečetli. Ačkoliv se sice považuji za relativně zkušeného bloggera, už jsem pár měsíců "od fochu" a jsem si docela jist, že některé inovace proletěli nevzrušeně mimo mě. Zanechám již ale těchto vstupních řečí a raději začnu shromažďovat nápady na regulérní aktualizaci. Pánové a dámy, vnímejte mě!